Riška vyráží do světa

Kdesi daleko za zeleným kopcem, za třemi loukami a jedním velmi starým dubem stála malá chaloupka.

Nebyla to ale obyčejná chaloupka.

Byla tak maličká, že kdyby sis před její dveře položil svou botu, nejspíš by byla větší než celá její kuchyně.

A právě v této chaloupce bydlela myška Riška.

Riška byla malá šedohnědá myška s kulatýma ouškama, dlouhým ocáskem a očima, které se pořád někam zvědavě dívaly.

Byla totiž neuvěřitelně zvědavá.

Když něco někde zašustilo, Riška tam musela jít.

Když něco bouchlo, Riška tam musela jít.

A když jednou v noci uslyšela zpod postele „Krrrr... krrrr...“, opatrně nakoukla pod postel.

„Kdo je tam?!“ zeptala se.

Chvíli bylo ticho. Pak zase: „Krrrr...“

Riška opatrně nakoukla pod postel a našla tam ořech.

„Tys mě vylekal!“ řekla mu.

Ořech nic.

„Aspoň se omluv.“

Ořech pořád nic.

Riška zavrtěla hlavou.

„Dobře. Tak zítra tě sním.“

A klidně si lehla spát.

Taková byla Riška. Trošku odvážná. Trošku tvrdohlavá. A moc, moc zvědavá.

Každé ráno vyšla Riška před chaloupku a dívala se na cestu, která vedla přes louku až kamsi za velký kopec. Nikdy nevěděla, kam přesně pokračuje.

„Možná vede k moři. Nebo do hor. Nebo... do obrovské sýrárny!“ říkávala si.

U té poslední možnosti se jí vždycky rozzářily oči.

O světě za kopcem jí kdysi vyprávěl starý dědeček Myšiak. Prý existují lesy tak velké, že v nich můžeš chodit celý den a pořád jsi pod stromy. Existují řeky, přes které se nedá přeskočit ani tím největším žabím skokem. Existují hory, jejichž vrcholky se dotýkají oblaků. A žijí tam zvířata, která Riška nikdy neviděla. Medvědi. Lišky. Jeleni. Sovy. Bobři. Vydry.