Kobiho domeček na zádech

VYPRAVĚČ: Daleko, předaleko za místem, kde se moře setkává s oblohou, leží nádherný oceánský svět jménem Modromoří. Přes den se jeho hladina třpytí jako tisíce malých zrcátek. A večer? Večer se Modromoří pomalu ztiší. Sluníčko klesne k hladině, voda se zbarví dozlatova a malé vlnky se jedna za druhou kutálejí ke břehu. Šššš... Šššš... Šššš... Pod hladinou rostou barevné korály, mezi nimi plavou malé rybky a na měkkém písku odpočívají mušle všech možných tvarů. Velké. Malé. Kulaté. Špičaté. A dokonce i tak zatočené, že vypadají jako malá mořská lízátka. Právě tudy jednoho krásného podvečera plavala malá želvička jménem Tuki. Tuki byla velmi zvědavá želvička. Když uviděla díru ve skále, chtěla vědět, kdo v ní bydlí. Když uviděla bublinku, chtěla vědět, odkud připlula. A když na dně našla zvláštní kamínek, dokázala ho dlouho obracet ploutví a přemýšlet:

TUKI: Copak asi skrýváš?

VYPRAVĚČ: Většinou neskrýval nic. Byl to prostě kamínek. Ale Tuki měla ráda i kamínky. Ten večer si klidně plavala nad mořským dnem. Šup... šup... šup... Předními ploutvemi pomalu rozrážela vodu a prohlížela si Modromoří. Kolem ní proplulo hejno malých stříbrných rybiček.

TUKI: Ahoj!

VYPRAVĚČ: Rybičky se najednou otočily a zmizely mezi korály. Tuki se usmála.

TUKI: Tak tedy dobrou noc!

VYPRAVĚČ: Plavala dál. Na kameni ležela mořská hvězdice.

TUKI: Dobrý večer!

VYPRAVĚČ: Hvězdice se ani nepohnula. Tuki naklonila hlavu.