Cesta domů: Meduška a Lúčka

Včelka Meduška a světluška Lúčka

1. díl – Cesta domů

Za posledním plotem malé vesničky byla zahrada, o které vědělo jen velmi málo lidí.

Přes den vypadala skoro jako každá jiná. Rostly v ní růže, kopretiny, slunečnice i malé modré zvonečky. Mezi záhony vedly úzké cestičky a u starého dřevěného plotu stála malá lavička.

Ale tahle zahrada byla přece jen jiná.

Byla totiž kouzelná.

Květiny si mezi sebou potichu šeptaly, motýli znali všechna tajemství zahrady a včelky nosily mezi květy nejen pyl, ale někdy i malé vzkazy.

A právě v této zahradě žila malá včelka jménem Meduška.

Meduška byla pilná včelka. Od rána létala z kvítku na kvítek, sbírala sladký nektar a přitom si vesele prozpěvovala.

„Bzz, bzz, od kvítku ke kvítku,

bzz, bzz, poletuju ve světýlku…“

Nejraději měla velké žluté slunečnice.

Vždycky, když na jednu z nich přistála, slunečnice se k ní sklonila a řekla:

„Dobrý den, Meduško.“

A Meduška jí odpověděla:

„Dobrý den, paní Slunečnice.“

Tak to bylo každý den.

Jenže jednoho večera se stalo něco neobvyklého.

Meduška byla tak zabraná do sbírání nektaru, že si vůbec nevšimla, jak sluníčko pomalu klesá za kopec.

Obloha nejdřív zežloutla.

Pak se zbarvila do oranžova.

A nakonec se na ní objevily jemné růžové a fialové proužky.

Květiny se jedna po druhé začaly zavírat.

„Dobrou noc,“ zašeptala kopretina.

„Dobrou noc,“ řekl malý modrý zvoneček.

„Dobrou noc, Meduško,“ zívla růže.

Meduška zvedla hlavičku.

„Dobrou…“